|
|
Autem
na Balkán -
14 zemí -
12 dní - 4.574
km :
Úvod -
Černá
Hora
- Albánie
-
Makedonie
-
Řecko
- Turecko -
Bulharsko
  Neztratili jsme se?
Kodrcáme se silnicí, jaká u nás obvykle spojuje kravín s vesnicí.
Tohle že je hlavní tah do Albánie? Jsme v Černé hoře už jen pár
kilometrů od albánských hranic. Kolem se pasou kozy, ovce, krajina sálá horkem. Už deset
minut jsme nepotkali žádné auto. Neztratili jsme se v horách? Neztratili.
Rezavý plech s šipkou a
nápisem Albánia, přitlučený na stromě, míří naším směrem.
Přijíždíme k nehodě. Pod zemědělský traktor s fůrou sena se zaklínilo
černé audi s albánskou značkou. Stalo se to v zatáčce, audina svou
rychlost neubrzdila a naprala to pod traktor. Nikomu se nic nestalo.
Mafián nám hrozí
Naše auto stojí na kraji úzké cesty a fotíme si olivový háj. V tom se ze
zatáčky vyřítí nejnovější BMW a prudce zastaví v oblaku prachu schválně
těsně před naším nárazníkem. Zavíráme dveře a zamykáme se. V protějším
autě za sklem spatřuji vztyčenou zaťatou pěst a za ní snědý obličej plný
vzteku. Vůbec nechápeme, oč mu jde a co mu vadí. Že musel zpomalit a
objet naše auto po trávě? Proč na nás najel?
Objíždí nás po trávě a se zakvílením pneumatik rychle mizí z dohledu.
Měl albánskou značku. Co nás v Albánii čeká ?
Albánie
(23.7.2010)
(albánsky
Shqipëria,
3.700.000 obyvatel, rozloha jako Morava, hlavní město
Tirana, nejzaostalejší evr.země)
Hraniční
přechod
Přijíždíme z Černé Hory na hraniční přechod
Muriqan, nad kterým se tyčí vlajky Albánie a EU (obrázek vpravo). Řadíme se na konec
krátké kolony.
Vojáci se samopaly procházejí kolem našeho auta, prohlížejí si nás, a
tak foťák
vytahuji raději až za jejich zády a fotím si betonový bunkr se
střílnami.
Čekáme 40 minut. Když se dostaneme k odbavení,
chtějí vidět pasy, malý techničák, zelenou kartu a několik minut
opisují naše data do počítače. Neplatíme vůbec nic a hned jedeme.
V zemi nás vítá obrovitý billboard Vodafonu.
Hra nervů - najíždějí na nás
Na prvních kilometrech poznáváme dopravní anarchii - tady dopravní
pravidla jako by neexistovala. Ve vesnici nás stokilometrovou rychlostí předjíždějí
auta bez poznávacích značek.
Dvakrát na nás protijedoucí auto
schválně najíždělo do naší poloviny - zrcátko na zrcátko, blatník proti blatníku, je to válka
nervů, kdo komu uhne. Uhýbáme na poslední chvíli, ale není moc kam, pod cestou je sráz a řeka.
 Podobně někteří chodci - schválně nám
jdou přímo pod kola a dívají se přitom na nás. Uhýbám
a přesto
chodce jen těsně míjím zrcátkem. Copak tady ztratili všichni rozum?
Po cestě volně
pobíhají přemnožení psi a kočky, sem tam leží přejeté zvíře na silnici.
Co je to za auta?
Kolem nás se prohánějí samá nová, moderní auta: BMW, Audi, Lexusy aj.
Registrační značky mají hlavně německé, méně holandské, belgické,
španělské, švédské. Že by tady jezdilo tolik cizinců?
Omyl. Jediní zatoulaní cizinci jsme tu my a všechna tato drahá auta
registrovaná v EU řídí místní snědí hoši. Projíždějí se jen tak bez
cíle, závodí, navzájem se předvádějí. Jedou proti nám, za
námi se otočí a vzápětí nás obrovskou rychlostí předjedou.
 Auta z celé Evropy
Mám za to, že každé z těchto aut patřilo dříve někomu v Západní
Evropě a majitel ho jednoho dne už nenašel na
místě, kam ho odstavil.
Tato auta brázdí albánské silnice bezostyšně s
původními registračními značkami. Odhadem to mohla být třetina všech
aut - tedy každé třetí auto v Albánii mělo značku
D, NL, I, B ... Mít v modrém proužku
 písmeno D, nebyli bychom tak
nápadní.
V první vesnici
se tyčí minaret a muslimské ženy zahalené v šátcích pasou
krávy. Muži sedí u skleniček
pálenky ve stínu
pod stromy. Silnici lemují elektrické dráty prověšené nebezpečně až do
trávy k zemi a
podél příkopy se válí spousta odpadků. Vypadá to, jako by je tady vysypalo popelářské auto.
Průjezd ghetem
Po ujetí 14 km od hranic (Muriqan) se ocitáme na předměstí
Skodaru
(Shkodër)
těsně u cípu Skodarského jezera, kde z něj vytéká řeka Buna směrem k
moři.
Tady už to začalo být drsné, protože jsme projížděli jakýmsi
ghetem. Vlevo míjíme nuzné chatrče pobité plechem, ženy perou
prádlo na ulici, snědí výrostci na nás čumí, cosi vykřikují a vbíhají nám do
cesty, všude kolem se povaluje neskutečně odpadků. A ten smrad! Ujišťuji se, že jsme v autě zamčení.
Jedeme na červenou
Uprostřed gheta musím zastavit na semaforu před úzkým mostem.
Tlupa snědých výrostků si na nás ukazuje a jde k nám. Zezadu se
na mne tlačí velké auto, troubí a bliká. Řidič gestikuluje, že mám jet.
Jízda na červenou se mi zdá přijatelnější než setkání s albánskými
hochy, proto řadím jedničku a vjíždím na most. Přejíždíme dřevěné trámy natřené dehtem, pod našimi
koly se nadzvedávají a klapou, dírou v mostě zahlédnu řeku pod námi.
Jel jsem krokem
a vedl jsem kolonu dalších aut na červenou. Proti
nám už vyjížděla kolona aut na zelenou, vyhnout se moc nedalo,
všichni rozhořčeně troubili, ale nějak jsme to bez odřených zrcátek zvládli.
Konečně na
"dálnici"?
Následuje druhý most přes řeku Drinu a pak už vjíždíme na dálnici směr
Tirana. Pokusím se dálnici popsat: Široká jako naše dálnice,
povrch lepší než naše dálnice, uprostřed pruh keříků, ale žádné
nakreslené pruhy.
Všichni jedou živelně,
předjíždějí se zprava, zleva, blinkr neznají. Stále se opakující značka 50km/h před
prašnými odbočkami nikoho nezpomaluje, vozidla se stále řítí kolem 100 km/h. Pomaleji jedou jen vysokozdvižné vozíky a koňský povoz se senem.
V tomto provozu kličkují vpřed motocyklisté rychlostí
až 200 km/h, a to zásadně bez přilby
a s nazouváky na nohou.
Albánská
dálnice nás neustále překvapovala. Nejprve se nečekaně zjevila auta
přímo proti nám bez upozornění na "provoz v obou směrech". Pak jsme
přeskákali veliké hrby - kdysi tu jel domíchávač s betonem
a párkrát mu ukáplo. Na schodek nově položené živice jsme najeli, stejně
jako ostatní, v plné rychlosti a v nápravě to křuplo. A největší
perličkou byl naprosto neoznačený betonobý blok přímo uprostřed dálnice, který
nutil auta k přejetí do protisměru (obrázek dole). Kdyby do něj někdo v noci najel, měl
by smůlu.
Stovky benzinek a myček
Uvěřili byste, že v Albánii mají nejhustší síť benzinek
v Evropě? Na jednom
kilometru jsme napočítali i šest benzinek a na dálnici do Tirany jich
leží
stovky. Nejde přitom o benzinky bulharského typu, ale
 o solidní, pěkné čerpačky s malou budovou a nezbytnou albánskou vlajkou.
O dva
dny později jsme na řecké dálnici neviděli ani jedinou benzinku na více než
200 km!
Prvenství v počtu autoumýváren připadá také
Albánii. Silnice lemují nápisy LAVAZH a CAR WASH, můžete si vybírat, na
jednom kilometru i z deseti.
Jak taková autoumývárna vypadá? Hoch s
hadicí v ruce stojí u cesty a láká řidiče, aby si na místě nechali smýt prach z karoserie.
Ti podnikavější používají saponát, za příplatek auto napění a pěnu
spláchnou do potůčku u silnice.
 Prodejna masa
V autobusové
zastávce u cesty visí zabitá kráva a stahují z ní kůži. Náklaďáky
projíždějí kolem a
víří oblaka prachu. Vedro sílí, beton sálá, je přes
30 stupňů.
Opodál pod širým nebem se maso porcuje, věší ho na háky a pere do něj
slunce. Na maso se stojí ve spořádané řadě, hlavně muži v černých
kalhotách a bílé košili.
Sledujeme minarety,
kostely, aquadukty, políčka kukuřice a políčka tabáku, který kvete a
krásně voní. U silnice prodávají živé ryby v
kádích, sušený tabák na kila a nabízejí hlavně hromady melounů. Vidíme
 většinou muže a chlapce, ženy jakoby by měly zákaz vycházení.
Projíždíme oblakem smogu, opodál hoří pneumatiky a hromada odpadků. Míjíme asi
padesáté autovrakoviště.
Průjezd Tiranou
A už jsme v Tiraně. Neupozorňuje na to
žádný nápis, žádná značka. Prostě jsme ve velkém městě a nic jiného to
nemůže být. Doprava se zahušťuje - stovky aut, náklaďáky v oblacích
černých zplodin, motorové tříkolky, mopedy ...
Jízdní pruhy na silnici chybějí,
a tak jedeme hodně natěsno. Jakýsi šílenec se tlačí přede mne myškou, uhýbám,
přesto nás míjí o centimetry. Nemít GPS, asi
bych se ztratil.
Na další křižovatce semafory nesvítí a dopravu řídí policista. Snaží se
zastavit hlavní proud aut a pustit naši kolonu z vedlejší cesty. Řidiči
na hlavní cestě ho ignorují a i přes jeho zvednutou ruku a pískot
píšťalkou jedou a jedou ...
Policista to vzdává a prchá z křižovatky. Auta z naší vedlejší cesty
začínají troubit, postupně troubí všichni kolem nás, pak udiveně troubíme i my.
Hlasitý jekot klaksonů vydobyl přednost a proud aut z naší vedlejší
cesty plynule projíždí křižovatkou.
Maximální rychlosti jsem na internetu nenašel a při vjezdu do
Albánie žádná značka o tom neinformovala. Každý si jezdí, jak chce a
často jsem měl pocit, že větší auto má přednost. Jezdí se živelně, najčastěji po
pravé straně, na červenou se někdy zastaví, nesvítí se, pokynů policie
se nedbá. Policisty nebylo moc vidět, nejspíš jsou v té přemíře "svobody"
bezmocní.
Jsme příliš nápadní
Náš šest let starý Renault Clio modré barvy se nedá přehlédnout, taková
auta tam moc nejezdí. Silnice brázdí dvě skupiny aut - nejnovější
moderní auta ze Západu a pak rozdrbané, odřené vraky.
Zastavujeme na okraji rušné třídy v Tiraně, jdu s foťákem v ruce udělat
pár snímků. Sleduje mne několik lidí.
Kdekoliv jsem vytáhl
fotoaparát, vzbuzoval jsem pozornost. Lidem je to podezřelé, přeruší svou
činnost a pozorují Vás, ukazují si na Vás.
Pokud bych do Albániíe přijel vlakem s baťůžkem na zádech, anonymitu
bych si mohl vychutnat.
V horách
Tirana a Elbasan jsou dvě největší albánská
města vzdálená jen 33 km. Najeli jsme však 55 km a přejezd mezi nimi
trval hodinu a půl, protože jediná spojující silnice překonává horský
masív.
Za Tiranou vjíždíme do hor. Kvalitní silnice s novým asfaltovým povrchem
se kroutí ve stovkách serpentin, auta si tak akorát dobře vyhnou.
Zaujaly nás dvě motorky - jedna táhla na laně druhou a řidiči samozřejmě
neměli přilby.
Z nadmořské výšky 840 metrů pak už sjíždíme a na vyhlídkách obdivujeme
nádhernou krajinu. Směrové ukazatele v horách jsou proděravělé mnoha
střelami z pistolí a samopalů.
Albánie je drsná hornatá země.
 Prodejci u cesty
V horách jsme zastavili u prodavače ovoce. Cenovky neměl a my zase
neznali albánské ceny. Podal jsem mu minci 1 € a
jeho bezzubý úsměv se rozzářil - můžeme si nabrat tři kila čeho chceme.
Snažil se nám prodat ještě sošku albánského národního hrdiny
Skanderbega a stejnojmenný koňak.
Domlouvat se s prodejcem nebylo jednoduché: Albánci nesouhlasí slovem
"jo" a kývají hlavou shora dolů. Souhlas vyjadřují "po" a kývají přitom
jaksi divně šikmo ze strany na stranu.
V obchodě se dá běžně
zaplatit eury a vrátí Vám leka, počítají
1 € =
120 leka.
Benzín stojí 145 leka, mzdy se pohybují kolem 30.000 leka
(6.000 Kč).
Bunkry
Malé betonové střílny lemovaly celou naši cestu, hlavně u hranic, podél
pobřeží a v horách. Vznikly převážně v 70.letech
minulého století a dnes se už neudržují, prorůstá jimi křoví. Nač vybudovali Albánci statisíce bunkrů, koho se báli?
Odpověď Vás možná překvapí: Socialistická Albánie postavila opevnění
z obav před obsazením vojsky Sovětského svazu.
Malinko historie
V roce 1968 Albánie vystoupila z Varšavské
smlouvy na protest proti obsazení Československa, v 70. letech si Albánie velmi
porozuměla s Čínou, po roce 1978 se země ocitá
v izolaci, tak velké, že Albánci nevěděli o okolním světě zhola nic, od
roku 1992 přicházejí změny poměrů. V roce 1997 zemi ovládla pyramidová hra
"letadlo" a většina národa přišla o úspory, lidi to vyprovokovalo k násilnostem, vyrabovali sklady zbraní a vyšli do ulic.
Albánie vstoupila do NATO, ale není členem EU.
Albánci jsou
vlastenci. U domů, u průmyslových budov, na významných
místech, všude vlaje albánská vlajka. Často ji doplňuje modrá vlajka s
hvězdičkami. Vidíme i americké vlajky a obdiv k USA je tady viditelný,
hodně Albánců tam pracuje.
Míjíme krásné nové domy jako z reklamy. Každý má na střeše černý
sud k ohřevu vody, pod okny satelitní anténu a na stožáru albánskou
vlajku.
Nízké mosty a vysoká auta
Během našeho průjezdu Albánií jsme třikrát
přijeli k podobné nehodě, kdy vysoké nákladní auto se nevešlo pod most.
Poprvé náraz zničil a urval korbu, podruhé obrovitý jeřáb napravoval
posunutý most a potřetí na most narazil bagr převážený na plošině nákladního
auta. Komentář si každý udělá sám.
Stotisícové město Elbasan je známé velkým hutním komplexem, který tu
vznikl před 40 lety s pomocí Číny. Zpracovávají se chromové rudy a
železo, kolem hutí jsme projeli a nedaleko za městem naši cestu lemují
červené skály, červené písky, červená půda, připadám si jako v Arizoně u
řeky Colorado.
Blízko Makedonie
S blížící se Makedonií se nám krajina stále víc líbí. Bujná zeleň,
červené skály, řídké osídlení, krávy kolem cesty i na cestě. Poslední
vesnice Qafe Thane se rozkládá na horských stráních, vyjíždíme do
nadmořské výšky 1.050 metrů a zastavujeme naposled k výhledu:
Stovky drobných políček v údolí, hory a nad nimi zapadající slunce.
Viděli jsme krásnou zemi. Za první zatáčkou nás vítá makedonská hranice.
Dovětek
Snažil jsem se
Albánii popsat realisticky a nechci, aby vše vyznělo převážně negativně.
Albánie je krásná země a její obyvatelé se narodili právě do těchto
sociálních a ekonomických podmínek.
Jestliže Českou republikou projede Němec, Brit, Fin, Kanaďan ..., také
vidí zřetelný civilizační rozdíl a naši zemi může vnímat podobně jako my
vnímáme Albánii.
Zde jsou další úseky naší cesty:
Autem na Balkán úvod - Černá
Hora
- Albánie
-
Makedonie
-
Řecko
- Turecko -
Bulharsko
|
|
